Bipolární afektivní porucha ( BAP )

BIPOLÁRNÍ AFEKTIVNÍ PORUCHA ( BAP )

Petr Muk B.A.P. https://www.youtube.com/watch?v=xeBg3kkItfU

Bipolární porucha... maniodepresivní psychóza... maniakální deprese... Je úplně jedno, který název člověk použije. Výsledek bude pořád stejný. Stále půjde o  "závažné duševní onemocnění, které se projevuje výraznými výkyvy nálad". Toto téma jsem se rozhodla založit z důvodu celkem velké neznalosti lidí ať už v mém okolí, nebo dál.

Bohužel v naší době se často o psychických chorobách dozvíme až tehdy, když se stane něco tragického. Vždy se jedná o závažná onemocnění s velmi těžkým průběhem. Ve většině lidí to ale bohužel vyvolá pocit, že jakákoliv duševní nemoc je velmi nebezpečná pro okolí a končí vždy smrtí někoho, kdo se zrovna nemocnému " připletl do cesty". Duševní nemoci jsou ale nebezpečné hlavně z toho důvodu, že mohou končit smrtí samotného pacienta. Chtěla bych tedy trochu osvětlit, co tato duševní nemoc znamená. Nejsem  psychiatr, ale k bipolární poruše jsem se dostala již hodně blízko. Má partnerka, se kterou žiji necelých 8 let, touto chorobou trpí.

Jak to celé začalo. Já jsem u začátků nemoci nebyla,protože partnerka byla dospívající slečna, když se u ní poprvé začala nemoc projevovat. Tehdy to poznala její maminka, která chtěla celou věc řešit. Bohužel se dostala k psychologům, kteří se k celému problému stavěli opravdu hodně neprofesionálně. Tady bych se také ráda trochu pozastavila. V obecné rovině fungování odborníků, v tomto případě hlavně psychiatrů, je při jakékoli duševní nemoci to nejdůležitější. Podle přístupu lékaře, reaguje i pacient. Moje partnerka bohužel hned z počátku narazila na dětskou lékařku, která jednoduše neměla ani tušení, o co by se mohlo jednat. Psycholog se k ní choval dost nevybíravým způsobem. A má partnerka nebyla jediným klientem, u kterého došlo k nějakému přešlapu... Pak následovala další "lékařka odborník". Doslova jí hrubě vyhrožovala zavřením do léčebny z důvodu anorexie ( v době hluboké deprese partnerka totiž hodně zhubla a lékařka si myslela, že anorexii trpí). Jana bohužel i měla " štěstí " na životní partnerky. Místo, aby se jí snažila jedna třeba pomoc, když byla v hluboké depresi, slyšela má partnerka větu " ležíš tady jako mrtvola" To bylo vše. Vůbec se nepozastavila nad tím, proč leží uprostřed místnosti na zemi a není schopná vstát. Tohle všechno bohužel nemocnému vůbec nepřidává. Takže partnerka nic neléčila a nechávala vše nějak plynout (ani si nedokážeme představit, jaký rachot měla partnerka v tuhle dobu v hlavě!) . Když jsme se spolu poté seznámily, dlouho bylo vše v pořádku. Věděla jsem sice, že trpí nějakými depresemi, ale nic se nedělo. Já jsem už v té době věděla přibližně, o jakou nemoc jde. Znala jsem osobně jednoho klučinu, který v důsledku deprese spáchal sebevraždu. Takže jsem moc dobře věděla, jaké to je svinstvo... Když se potom u partnerky začaly objevovat (nejprve) deprese, snažila jsem se ji přesvědčit, aby šla k lékaři. Pochopitelně nechtěla. Jednak je těžké o něčem přesvědčit člověka, když se už do deprese dostal a pak po zkušenostech to odmítala. Velmi trpěla a pochopitelně nechtěla už slyšet, že jí nic není, a že jí vlastně nikdo nepomůže. Bohužel dodnes, když se dostane do deprese, tvrdí, že je jen simulant a slaboch, který se se situací neumí vyrovnat, a že jí není pomoci. Myslím si, že to vše se jí rodí v hlavě z části i proto, že toto slyšela od "odborníků" právě v době největší bolesti. Ale zpět.... Trvalo to dlouho, ale nakonec se mi jí podařilo přesvědčit. Měly jsme hned, dá se říct, na poprvé štěstí. Paní doktorka, ke které se dostala, je naprosto úžasná. Je to opravdu profík, ale hlavně je i natolik citlivá, že se snaží pacientovi opravdu pomoci. Není to tak, že by napsala nějaké léky, které sice pacientovi pomůžou, ale zároveň ho utlumí tak, že pacient není třeba ani schopný normálně fungovat. Snaží se opravdu po všech stránkách pacientovi pomoci. A tam to bylo poprvé řečeno : bipolární porucha. První léky, které dostala, byly hrozné. Vedlejší příznaky ani nechci popisovat. Byla jsem moc ráda, když tenkrát partnerce i moje švagrová řekla, aby je hned vysadila. Poslechla ji a přestala je brát. Pak dostala jiné, které již vedlejší účinky neměly. Bohužel nefungují na sto procent, ale i tak je to velký úspěch. 

Bylo to nové i pro mě. Musela jsem se naučit "fungovat" s člověkem, který může být každý den ( týden ) jiný. Sama jsem pořádně ze začátku nevěděla, jak velké výkyvy mohou být, jaký průběh bude u partnerky nemoc mít a jaké mohou být následky. Přečetla jsem hodně literatury, různých fór a mluvila jsem s lidmi, kteří tuto nemoc znají. Věděla jsem, že to úplně jednoduché nebude (a mánie dokáže velmi komplikovat život okolí), ale zároveň jsem okamžitě věděla, že to pro mě rozhodně není důvod k rozchodu. V té době jsem již kolem sebe občas slyšela "je jenom smutná". " Co se jí stalo, že je tak smutná"? "Deprese? Co to je a jak se to projevuje?"...Pak zase nechápali, že je úplně jiná. Snažila jsem se to lidem vysvětlovat, ale bohužel na nich jde vidět, že si stav deprese, nebo mánie, neumějí vůbec představit. Poslouchají, ale nechápou. Jde o to, že když se bude o těchto nemocech mlčet, lidé nebudou vědět ani do budoucna. Musí se o těchto nemocech začít nahlas povídat. Je totiž spoustu nemocných, kteří ale celkem normálně fungují. Třeba je to člověk vedle Vás a vy to o něm ani nevíte. Ten člověk bere léky a žije normálním životem. Nebo má určitá omezení, ale pro okolí v podstatě "neviditelná".  Psychická choroba totiž neznamená hned, že nemocný je "blázen", "potencionální vrah", "psychopat",...

Jednou jsem četla na nějakém fóru dotaz jedné slečny. Měla ve svém okolí chlapce, který touto chorobou trpěl, ale léčil se a bral pravidelně léky. Slečna se ptala na názory lidí, jestli s ním má si něco začít, nebo ne. Cítila, že je mezi nima něco víc než přátelství, ale bála se. Bohužel názory lidí, kteří evidentně o tom nic neví, byly šílené. Pokud si ty jejich názory přečetl ten chlapec, nezlobte se na mě, ale to je rozsudek smrti. Chlapec se léčil a dělal pro to zřejmě maximum ( podle toho, co psala ta slečna ). A pak ho někdo, kdo tu nemoc nezná a už vůbec nezná toho chlapce, jednou větou zavrhne. To je hodně špatné. Neříkám, že žít s člověkem, který trpí touto chorobou, je snadné. Není. Je to možné, pokud obě strany přistoupí na určitá pravidla a ten zdravý se naučí s nemocným fungovat. Není to tedy tak, že by se to nedalo. Jen to stojí někdy dost sil a to bohužel ne každý je schopný vztahu obětovat. A už vůbec ne třeba hned od začátku. Samozřejmě je jasné, že jsou případy, kdy společné soužití možné není. Ale nemějme prosím předsudky. Neodsuzujme člověka na základě diagnózy....