Destigmatizace
DESTIGMATIZACE...
http://www.psychiatrie.cz/index.php/deni-zdravotni-a-socialni-politika/deni-destigmatizace
Toto téma se zdaleka netýká pouze bipolární poruchy. Ta je samozřejmě součástí onoho širokého spektra duševních chorob.
Nikdy nebudu umět úplně pochopit, co Jana a mnozí další, kteří trpí touto chorobou, prožívají. Ale můžeme se snažit přiblížit se jim, neodsuzovat, zbavit se předsudků......
Petr Muk, Teď zastav čas:
https://www.youtube.com/watch?v=H-vMK14pUUg
Chtěla bych tedy, aby se o této problematice víc mluvilo. Aby se zdraví lidé ptali třeba nemocných, nebo i jejich příbuzných. Aby zdraví lidé přestali pohlížet na nemocné skrz prsty. Aby nemocné neoznačovali potupným slovem blázen, šílenec. Naopak aby toho člověka třeba trochu poznali, nebo se ho alespoň zeptali, jak to zvládá. Psychiatrie za posledních několik desítek let udělala obrovský pokrok. Jenže běžná laická veřejnost o tom často vůbec neví, nezajímá se, má předsudky. O psychiatrii se musí mluvit.
Přála bych si, aby tak obrovský pokrok, jaký udělala psychiatrie, udělali i lidé.
Gabriela, Jana
BIPOLÁRNÍ PORUCHA A ZAMĚSTNÁNÍ
Bavme se o situaci, kdy je nemocný práceschopný, byť s určitými omezeními.
Člověk s bipolární poruchou má určité specifické potřeby. Mívá sníženou toleranci vůči stresu, práci komplikuje kolísání nálady, nesoustředěnost, může se stávat, že není schopen dokončit rozdělané pracovní úkoly. Kolísá celkový pracovní výkon. Ten často ovlivňuje i medikace. Je vhodné, aby měl možnost pracovat např. na zkrácený úvazek, nebo aby tzv. nejel nadoraz. Zaměstnavatel by měl brát ohledy na jeho aktuální zdravotní stav a měl by počítat s individuálním přístupem. Když by nemocný pracoval s velkým nasazením ve stresovém prostředí, nebo jednoduše intenzivněji, než je schopen, velmi to může zhoršovat jeho zdravotní stav a ve finále bude takový člověk zaměstnavateli často a dlouho marodit.
Samozřejmě je velmi důležitý i přístup kolegů v práci. Když s nimi musíte spolupracovat a oni vám pracovní dobu a úkoly ještě ztěžují svým odmítavým postojem (on je blázen, bacha na něj, je hypochondr, nic mu není, vymýšlí si blbosti, aby byl zajímavý, aby měl úlevy…atp.) je to velmi stresující. Nemocný má už tak dost svého trápení a ještě aby se ospravedlňoval před kolegy a omlouval se za svou bolest? To asi ne.
A jsme u osvěty.
Pokud jde o mě, kvůli své chorobě jsem práci ztratila, přestože nebyla nějak stresující. Ale bohužel jsem do ní nastoupila už v době počínajícího propadu. Stačilo čtrnáct dní a už nebylo možné díky depresi vstát do práce.
Další práce byla dokonce i dost stresující. Byla jsem doma asi čtyři měsíce a po opětovném nástupu do práce, kdy mi stejně zdaleka ještě nebylo dobře, jsem si našla jiné zaměstnání. Za touto prací přestěhovala 400km daleko, ale ta práce mi za to stála. Z tohoto skvělého zaměstnání jsem nakonec musela odejít kvůli rodinným záležitostem. Tři roky se nemoc neozvala a vše bylo v nejlepším pořádku. Kolegové byli moc fajn a práce mě těšila.
Kvůli pracovnímu postupu jsem opět práci změnila. Z odborného hlediska mi vyhovovala. Vysoké pracovní nasazení se dlouho dalo zvládnout i díky velké podpoře mé kolegyně. Když mi nebylo dobře, brala ohledy a snažila se mi pomáhat. Dostala jsem se ale bohužel do konfliktu s majitelkou. O mé nemoci byla informovaná, ale bohužel ji neskutečně bagatelizovala. Zakazovala mi chodit i k lékaři. Neměla sebemenší pochopení a absolutně sobecký a nelidský přístup. Sklátilo to i zdravé a odolné lidi. Typické místo, kde člověk vyhoří. Opět jsem musela odejít. Vrátila jsem se znovu do zaměstnání, kde jsem pracovala dříve a kde se mi kdysi líbilo.
Má současná nadřízená je skvělá. Můžu jít samozřejmě kdykoli k lékaři, bere na mě ohledy, když mi není dobře. Můžu si pak vzít volno. Nemusím vůbec sloužit víkendové služby. Kolegové jsou taky obeznámeni s mou diagnózou a nikdo s tím problém pravděpodobně nemá. Naopak, někteří se chovají hodně ohleduplně a mile. Já tuto práci nepovažuji za úplně nejlepší kariérní metu a tak často vedu vnitřní boj…. Zatím dávám přednost tomuto maximálně přátelskému prostředí bez stresu. Ale myslím si, že si najdu tu správnou cestu pro sebe. Především beru léky, mám oporu ve své lékařce.
Jana