Bipolární afektivní porucha ( BAP )

DEPRESE

Toto je ta děsivá, nepříjemná, a většinou delší dobu trvající, ale hlavně nesmírně nebezpečná doba. V tuto dobu je pacient na svou "bolest duše" vnitřně úplně sám. Můžete u člověka stát, můžete se snažit udělat cokoliv, ale když vidíte ten "prázdný pohled", uvědomíte si, že asi Vy nemůžete vůbec nic. Tohle jsou chvíle, které pokud člověk nezažil ( ať pacient, nebo blízký člověk ), nikdy nepochopí. Je ale strašně důležité, aby na ně uměl člověk reagovat. Upřímně, ani já nevím, co přesně se děje u partnerky v hlavě. Ale vím a vidím, jak to prožívá. Myslím si, že v téhle chvíli je strašně důležité u toho člověka být. Snažit se s ním nějak komunikovat. Ale o tom, o čem třeba chce. Pokud je to tedy možné. Pravda, někdy to je dost nepříjemné. Moje partnerka v době deprese povídá o smrti. Když jsem to slyšela poprvé, strašně mě to vyděsilo. Koho by to taky nevyděsilo... Dnes už to beru tak, že to k propadu asi patří. Nikdy (!)  to samozřejmě nelze brát na lehkou váhu. V žádném případě. To by byla velká chyba. Je to nepříjemné, ale je důležité, aby o tom pacient mluvil.  Horší jsou pak situace, kdy je ten člověk v hluboké depresi, (někdy se snaží mluvit o sebevraždě a někdy už nechce) a přitom má v sobě přeci jen nějakou sílu. Má sílu na to, aby sebevraždu spáchal. Okolí se může jevit, že už je téměř v pořádku, nebo že je na tom o mnoho lépe. To je velmi nebezpečné období. Někdy tato situace nastává v době, kdy se nemocný začne pomalu dostávat z nejhlubšího propadu, resp. z doby největší vyčerpanost a nabírá sílu. I to jsem bohužel již několikrát zažila. A asi jen díky nějaké mé intuici je partnerka ještě naživu. Za ten moment strašně moc děkuji a doufám, že má intuice nikdy nezklame.

Bohužel spousta lidí neví, jak má s člověkem v depresi jednat. Bavme se teď především o situacích, kdy není pacient v bezprostředním ohrožení života. Je důležité uvědomit si, že ten člověk není nesvéprávný. Pacient má třeba jiné myšlení  (laicky řečeno), ale není nesvéprávný. A je důležité se podle toho k němu chovat. Pokud řekne " chci jít ven ", rozhodně mu v tom nebránit. Nesmíte mu v ničem bránit, do ničeho ho nesmíte nutit. Když navrhnete třeba nějaký výlet a depresivní člověk nechce, v žádném případě nesmíte udělat scénu s tím, že Vy jste se na výlet těšili. A už vůbec to nesmíte dotyčnému dát za vinu. Musíte se naučit tohle ovládat. Musíte se naučit říkat " to přeci nevadí, budeme dělat to, co chceš ".  Moje partnerka třeba v době deprese, resp. v jejím začátku, chce chodit ven. Tedy pokud je toho schopná. Nevím, jestli jsem vždy reagovala správně, ale kolikrát jsem ji nechala jít ven třeba samotnou. V době deprese je totiž nekompromisní. Když chce ven, půjde za každou cenu. Ať se mnou, nebo sama. Myslím, že má určité podvědomé nutkání tím pohybem odvrátit depresivní ataku. Za běžných okolností má pohyb a procházky velmi ráda. Dnes už bych reagovala jinak. Je to přesně tak, jak jsem psala v kapitole o bipolární poruše - musíte se naučit fungovat jinak. Nikdy ale nesmíte tomu člověku nějak bránit, nebo mu dávat něco za vinu. Pro něho je to už  takhle hrozně těžký. Když se bude člověku v depresi v něčem bránit, bohužel může začít být třeba i za určitých okolností agresivní.

Úplně nejhorší, co můžete depresivnímu pacientovi říct, je, že Vy jste taky někdy smutní a že to nic není. V takovou chvíli si ten člověk bude připadat ještě víc neschopnější. Tohle totiž není ten "smutek", který znají zdraví lidé z normální života. Takový smutek zažívají opravdu všichni a opravdu není potřeba to ani nahlas říkat. Deprese je ale neuvěřitelná bolest duše, se kterou ten pacient nic neudělá. Ani kdyby se obrazně řečeno stavěl na uši, deprese sama jen tak nepřejde. Depresivní člověk není totiž schopný udělat si něčím radost. Není schopný ji vůbec prožívat. Zatím co když je zdravý člověk smutný, může si nějak spravit náladu. Sportem, dobrým jídlem, nebo filmen, výletem, spánkem,... Depresi nějak sami vůlí nepřekonáte. Ta musí sama odeznít. Pacienta v depresi musíte povzbuzovat ve smyslu " dokážeš to, neboj. I když tomu možná teď vůbec nevěříš. Už jsi to tolikrát překonala, překonáš to i teď. Jen prosím vydrž". Jakmile depresivní člověku řeknete, že Vy jste taky někdy smutní, ještě víc ho do té deprese ponoříme. Pacient už teď má toho stavu plné zuby a když ho ještě takto "povzbudíte"... Prosím, myslete na to, když Vám třeba někdo řekne, že trpí depresí. Odpuste si nějaké poukazování na to, že Vy jste taky smutní a vlastně lepší, protože Vy s tím umíte žít. Neumíte. Umíte žít se smutkem, se kterým žijí opravdu všichni. Ale deprese není jen běžný smutek. A deprese není ta "depka", kterou někdy lidé mají. Deprese je změna mysli (laicky řečeno), která neléčená může trvat i několik měsíců. Léčená pak o mnoho kratší dobu. Deprese je stav, kdy často ani pacient třeba není schopný vstát z postele. Ne proto, že by byl líný, nebo proto, že nechce. Pacient nemůže. Deprese je stav, který přichází bez důvodu. Deprese je stav, kdy nemocný ani není schopný nějakých kladných emocí.  Někdy se stane, že pláče na veřejnosti, třeba ve vlaku a je mu jedno, že na něj někdo kouká. Pláče a nemůže to zastavit. Deprese je stav, kdy člověk o sobě začne bezdůvodně, ale hlavně  neuvěřitelně pochybovat. Takový člověk je schopný Vám celý den, dva, tři, tvrdit, že mu vlastně nic není. Že je určitě jen simulant. Člověk v depresi si kolikrát nasadí "masku" a snaží se zuby nehty chovat "normálně". Dokud to jen jde, To ho taky stojí mnoho sil. Partnerka jednou v depresi při komunikaci s paní doktorkou použila část básně od J. H. Krchovského. Myslím si, že je to výstižné.

"Do mrazáku sáhnu pro led

až se vrátím domů v noci
– celej ksicht mě bude bolet
od smíchu a od bezmoci..." 

Když Vás bolí třeba v krku, a máte teplotu, lidé ani nebudou pochybovat, jestli Vám opravdu je špatně. To samé, když budete mít ruku v sádře. Nikoho nenapadne, jestli máte ruku opravdu zlomenou. Duše se bohužel do sádry dát nedá. Bolest duše není vidět. Projevuje způsobem, který ti kdo nezažili, nechápou. Ale mohou se snažit uvěřit. Alespoň z části pochopit a svým přístupem minimálně neubližovat. Deprese má ale také i tělesné příznaky. Patří k nim třeba nechuť k jídlu a související ztráta na váze, nebo naopak přejídání, nespavost, problémy s trávením, pocity trnutí svalů v prstech a okolo úst, nezájem o sex a mnoho dalších.

Víte, pro mě je nejhorší, když vidím partnerky prázdný pohled. V tu chvíli mám pocit, že je tam partnerka se mnou jen svou tělesnou schránkou. To ostatní je někde pryč. Někde daleko ode mě, ale já strašně moc chci, aby se to vrátilo. Jednou mě řekla, že si nedokáže nikdo představit, jaké to je, když Vám pořád za krk dýchá smrt. Pořád je s Váma. I v době remise, protože Vy víte, že jste nemocní a stav deprese je opravdu hodně hluboký.

Bohužel lidé si často myslí, že když se nedá něco zvážit, nebo změřit, tak to třeba vlastně ani neexistuje. A kolikrát mají hroznou potřebu věci bagatelizovat. U bipolární poruchy to platí samozřejmě také. Přitom zdravý člověk si ani náznakem nedokáže představit, jaký děs nemocný zažívá. Přestaňte být slepí a lhostejní, přestaňte nemocného přesvědčovat o lehkosti jeho stavu, a pokuste se něco udělat. Otevřete oči a připusťte, že psychické nemoci opravdu existují. Natáhnete tím ruku a nabídnete tak pomoc. Třeba tím zachráníte někomu život.